O hudbě, houslaři a Mladé Boleslavi v čase minulém
Text: Jiří Sládeček (zveřejněno v brožuře Herclíkové: mladoboleslavští houslaři autorky Mgr. Heleny Červené v roce 2007)
Stane-li se vám někdy, že se máte vrátit pro vzpomínku do minulosti, musíte aspoň na chvilku zastavit rozjetý vlak času, vyhlédnout z okna a podívat se zpět. To právě činím a vidím před sebou mladoboleslavské dění let minulých ‒ let padesátých. Pominu-li to negativní, ocitnu se rovnýma nohama v bohatém životě hudebním, který v těch letech v mém rodišti, zdálo se mi tehdy, bohatě kvetl.
To jsem začal já s hudbou, a tudíž jsem přišel do styku s představiteli hudební společnosti v našem městě. Přišel jsem se "představit" do hudební školy a tam kromě p. ředitele Feřta se mě ujal můj budoucí učitel p. Vladislav Dlask a velmi rychle mne, tehdy ještě nezcela rozhodnutého ve volbě nástroje, přesvědčil o přednostech hry na violoncello. Jednal velmi rychle a v následujících dnech mne sotva devítiletého dovedl do malého kouzelného krámku se třemi nebo čtyřmi schůdky, kterými se vcházelo z hrbolaté Vodkovy ulice.
Tu milou, usměvavou tvář, která nás uvítala, jsem již trochu znal z koncertů v divadle, kam mě rodiče občas brávali. Znal jsem ji jen tak mimoděk ‒ s jistotou jsem věděl, že patří mistru houslaři Josefu B. Herclíkovi. "Tak co s ním, Pepíčku, uděláme?" zněla již předem zodpovězená otázka p. učitele Dlaska. "Nezkusíme to s ním a violou na bodci? Je ještě malý na 3/4 cello a půlové nemáme." Zkusili, mistr přidělal ke svému mistrovskému nástroji přiměřený bodec a bylo. Moje skromně pronesená poznámka, že doma už jedno cello máme (také Herclíka, ale Františka) byla kategoricky zamítnuta. Že jsem ještě prcek, snad až dorostu, když vydržím. Tak jsem vlastně poznal Herclíky hned dva, i když otce už jenom dílem. Mimochodem výuka na violu dlouho netrvala, záhy se zjistilo, že v té kolmé poloze je nástroj nevyhovující, má nízké luby, jiný sklon kobylky, a tudíž strun, tedy pro držení pravé ruky a postavení smyčce je nevhodný. Přece jen jsme se vrátili k té tříčtvrtce, i když práce mistra byla skvělá.
Asi rok po našem seznámení při mém prvním veřejném vystoupení s Řídkého Ukolébavkou v"hasičárně" mi pěkně vynahradil mé předchozí sevření trémou hezkými slovy pochvaly a milého uznání.
Od té doby jsem začal hledat důvody, abych mohl do onoho krámku ve Vodkově ulici zavítat. Vábila mě samozřejmě postava mistra, ale také celé prostředí dílny, kde to tak nádherně vonělo. Ještě jsem tenkrát nevěděl, že tak krásně voní klíh, který se neustále hřál na kamnech, že kalafuna má také svou vůni a dřevo z rozpracovaných nástrojů to celé stmeluje v odér charakteristický jen pro tuto místnůstku. Jak rád jsem mezi vyprávěním vyhlížel potajmu z okna do údolí Jizery a na protější straně směrem k Čejeticům a při větším vyklonění jsem dohlédl až k samé Michalovické Putně.
Samozřejmě vybavení dílny ‒ to estetické ‒ mě také velmi zajímalo. Mnoho známých umělců zde zanechalo svoji fotografii s podpisem, čelná místa si drželi Jan Kubelík, České a Smetanovo kvarteto. Ve výloze z ulice byly vystaveny pohledy s pozdravy od našich i cizích umělců ze všech koutů světa. Posléze přibyla dedikace od Smetanovců Mladoboleslavského kvarteta, obě tato tělesa se spojila při provedení Mendelssohnova oktetu. Při zvlášť dobré pohodě, kdy jsme si vyprávěli a mistr mi sděloval své zážitky, spiklenecky mrkl okem a přinesl něco ukázat. Byla to vlastní práce, krásně provedená viola ďamour, na kterou uměl velmi pěkně zahrát, byť to bylo třeba jen pár tónů.
Ale nepodmanilo to jenom mne ‒ ta atmosféra krámku a dílny zároveň. Můj tehdy podstatně mladší kolega cellista Eda Šístek uvízl v tomto prostředí více. Tak často mistra navštěvoval, až začal tehdy už dvěma mistrům, otci i synovi Herclíkovým (J.B. a Přemyslovi) pomáhat a učit se zároveň, aby nakonec skončil jako houslař na pražské Akademii múzických umění.
O tom, že Josef Bohumil ovládal hru na vrchní smyčcové nástroje, nikdo nepochyboval. Já sám jsem se s ním jako s kolegou sešel v Mladoboleslavské filharmonii, kde, nemýlím-li se, seděl u violového partu a byl dirigentu Feřtovi výraznou oporou. Vůbec atmosféra tam byla vysoce profesionální, jak hráčsky při zkouškách, tak hudebnickým vtipkováním o pauzách. Zvlášť byl-li na programu Beethoven, pak mistr Herclík opět spiklenecky pomrkávaje vyučoval nás mladé, jak správně vyslovit jméno tohoto hudebního poloboha. Úvodní B se vyslovilo trochu jemněji, aby znělo spíše jako P, dvojité E se změkčilo do E s háčkem, T dostalo nový důraz a H se vyslovilo přízvučněji ve spojení s O. Mnohdy bývala lepší nálada než v profesionálních orchestrech.
Při příchodu do Prahy jsem se záhy přesvědčil o tom, co se dalo vycítit i ve Vodkově ulici. Že nástroje vyrobené v této dílně mají po právu vysoké ohodnocení a že umělci vystavení ve vitrínách sem opravdu zajíždějí, aby objednali nové nebo "zreparírovali" ty staré, a že přesmyčka, kterou u nás doma někdo vymyslil, HERCLE-HOUSLÍK-EVROPA z mistrova loga HERCLÍK-HOUSLE-EVROPA, je přesná. A všude, kde jsem musel vyzradit, odkud jsem přišel do Prahy, při vyslovení jména Mladá Boleslav téměř každý chtěl vědět, jakže se vede u Herclíků.
Ostatně Praha od Mladé Boleslavi není daleko a snad každý čtvrtek během mých studií na konzervatoři a potom na AMU jsem otce a syna Herclíky na chodbách obou ústavů buď přímo potkal, nebo je alespoň zpovzdálí zahlédl. Také proto mnoho studentů na jejich nástroje hrálo a hraje dodnes. Já sám k nim také patřím. To tenkrát asi 20leté čelíčko, které polámané leželo na skříni v ředitelně boleslavské hudebky, i když mu přibyly další rány již za mého působení v České filharmonii, stále vlastním. Často i při cestách do zahraničí na otázku na jaké čelo hraji, jsem si znovu ověřoval, že i tam jméno Herclík je známé, a cítil jsem potěšení, že mohu přispět k šíření dobré pověsti tvůrců.
Malý dárek od Herclíků, který jsem dostal po svém koncertě doma v Boleslavi, mám stále na očích. Je to zadní strana housliček s dedikací a oznámením, že se jedná o model Souvenir a že použité dřevo je z hradu Humprechta a chrámu sv. Máří Magdaleny v Sobotce. Dobrý houslař používá dobré a dobře vyschlé dřevo třeba i na suvenýry. Stejný původ dřeva je samozřejmě vyznačen nejen na mém "velkém violoncellu", ale i na mnohých jiných nástrojích, které jsem viděl a slyšel.
Zastavený vlak času se pomalu rozjíždí, já však mám zatím jednu výhodu. Mohu se kdykoli vrátit do Vodkovy ulice, abych zahlédl v zapadajícím slunci usmívající se tvář, i když roleta krámku je dnes už trvale zatažena, zacítit typickou vůni a tak vzpomínkou ten rozjetý vláček opět aspoň na chviličku zastavit.