Josef Feřt - Nové cesty
(příspěvek do Památníku 90. výročí založení pěveckého spolku Boleslav)
Při poklepu na základní kámen Národního divadla pronesl Bedřich Smetana památná slova: "V hudbě život Čechů". Kdybychom se měli dnes nad tímto slavným výrokem opravdově zamyslit, vznikla by, bohužel, úvaha chmurná a v rozhledech do budoucna snad i trochu pesimistická. Hrdě se hlásíme k Smetanovu odkazu, ale písně tichnou, tichnou v nás harfy věštců a pěvců a v divokém reji se mění květy v kamení, jež tvrdě dopadá na tvář zpívající země.
Jsou to krutá slova, ale bylo by zbabělé, kdybychom si tuto pravdu neřekli. Právě dnes. Jsme zrozeni z této krásné země, v níž vánek rozehrává každý list i květ v sladké melodii, v níž slunce svítí jasněji než kdekoliv jinde a jeho paprsky na strunách úsměvů a slz vtékají do noci jako polibek do květných kalichů, měnící se v sladkém doteku v píseň.
Neslyšíš? - Usedni tiše a zapomeň na všechno, co tě poutá k studené skále temné jeskyně.
Nechceš slyšet? - Nevěřím. Není možno, aby tato země zrodila takového syna.
Dokud se v slunci rozplývá noc v úsměv radostného dne a dokud slzy tekou do bran smrti jako vláha vykoupení, zní naše zem velebnou písní nového jara, hymnem vzkříšení a slavné budoucnosti. Hledáme cestu, chceme, aby všichni nalezli pramen krásy a věčný zdroj síly, chceme, aby skutečně byl v hudbě život nás všech. A to je nejkrásnější poslání našich pěveckých spolků.
Vokální hudba má své zvláštní kouzlo. Vzpomeňme Sukovy symfonické básně "Zrání". Z mohutného zvuku symfonického orchestru se náhle vynoří 17 pomalých taktů ženského sboru, o nichž dr. Václav Štěpán (český muzikolog a skladatel žijící v 1.polovině 20.století - pozn. P.Feřt) praví: "Teple chvějný tón lidského hlasu, mechanismem nejméně zatížený tlumočník nitra, musil se konečně ozvati sám, když jsme se tolikrát domnívali uhodnout jeho zastřenou přítomnost. Po ohromném vypětí všech energií mohl právě jen lidský hlas vložit do této melodie tolik života, aby tichá, do sebe pohřížená prostota srdce nejen zde nebyla zastíněna hmotou právě překročeného vrcholu, nýbrž aby mohla na jeho úpatí zaznít s působivostí, vyrovnávající, ne-li převyšující skvělost a váhu největšího fortissimového hřímání." Úmyslně jsem volil tento příklad: sedmnáct taktů - a lidský hlas v nich vyzpívá ono úžasné tajemství. Lidský hlas jim dá život, poněvadž je život sám a to tajemné, co mu dává kouzlo a jedinečnou moc, je d u š e.
Tím si snadno vysvětlíme, proč se stává lidský hlas tlumočníkem skladatelových myšlenek tam, kde nástroj nemůže plně vyzpívat to, co je utajeno v hlubinách duše. Je důležité, abychom si uvědomili tuto skutečnost.
Věřím, že nezůstaneme ve svém snažení sami. Chci vést svěřený sbor v tomto duchu, chce jej vést k vědomí velké odpovědnosti, poněvadž jeho poslání a úkoly jsou tak vznešené a krásné. Jsou v naší vlasti tisíce bratří a sester, sdružených v pěveckých sborech.
Věřím, že společná práce všech přinese vlasti požehnání: v hřejivé písni se rozplynou ledy a do lidských srdcí se navrátí láska.