K otázkám estetické výchovy
(úvaha Josefa Feřta ze šedesátých let 20. století)
Cesta za krásou. Hledání, objevování, vytváření vztahu. Poznání, cítění, prožívání. Příroda a umění. Život.
Jak je to zvláštní: krása je z největších darů života. A přece jak těžko si někdy musí hledat cestu k člověku. K člověku, který jde v mlze samolibosti. V ohlušení všednosti.
Věříme tomu, že umění udržuje člověka v rovnováze s prostředím, pak musíme uvěřit i tomu, že mnoho lidí tuto rovnováhu ztratilo. Ztratili ji, i když tomu neuvěříme. Je to jasné. Víme, co je a co není. Víme, co má a co nemá být. A pak řekneme, že je to věc výchovy. Ano.
Reproduktor do každé domácnosti! Do každého krámu! Do každé čekárny! Všude. Do polí i do lesů! A do všech dopravních prostředků! A unikej, můžeš-li!
Na papíře to máme v pořádku. Vychováváme. Akce se vymýšlejí. Lidé se lákají. Jenomže... Výchova je přece jenom proces nesmírně složitý. A citlivý. Ne. Není to snadné. Zvláště pak není snadné napravovat to, co narušila špatná výchova. Asi i zde by někdy méně bylo více. A odbornost. Odbornost i do kulturní práce. A pravdivé pochopení vedoucích.
V oblasti estetické výchovy dětí a mládeže vznikla v soustavě školství lidová škola umění. Vznikla z bývalé hudební školy jako první škola tohoto druhu: státní škola, v níž mohou nadaní žáci rozvíjet svůj talent v oborech hudebním, výtvarném, literárně dramatickém a tanečním. Vyrostla v obrodném dešti i slunci jako nutnost nové doby. Do by, která tuší, že stávající systém všeobecně vzdělávacích škol nemůže naplnit daný úkol v oblasti estetické výchovy. Není zde cílem samoúčelná produkce či reprodukce. Nejde - rozhodně ne v prvé řadě - o špičkové výkony mimořádných talentů. Hlavní cesta je daleko širší: vést žáky k hlubokému a opravdovému poznání a prožívání umění. Chápat umění v plné šíři, bohatosti a plnosti. umění se stává nejúčinnějším prostředkem usměrňování citového života mladého člověka. Tím je dána i moc zabránit vnitřní vyprahlosti, která může vzniknout tam, kde je výchova jednostranná.
Nastoupená cesta je správná. Zasvěcenost a zdravě reagující cit těch, kteří odcházejí do života - to je doklad. Zanícení pro skutečnou hodnotu díla, které nakonec vítězí nad prchavým leskem vratké "módnosti". V hudebním oboru je už tradice. Jeho práce pronikla do života města, okresu i kraje. A zdá se to již samozřejmé. Je tak dobře. Je tím dán i směr cesty ostatním oborům. V prolínání jejich práce dojde k umocnění.
Bohužel někde ještě dožívá názor, že práce žáka na lidové škole umění je jeho soukromou zálibou. Nejenom, že nebývá po právu hodnocena, ale bývá i bagatelizována. A přece víme, že tato účelně vedená zájmová činnost je cenným vkladem společnosti. Vkladem, který narůstá v bohatství života.
Je to zvláštní. Krása je z největších darů života. A přece kolik úsilí, původně určenému jejímu sdělování, bylo už vyplýtváno. V obhajobě pravdy. V přesvědčování o samozřejmosti.
Estetická výchova je nezbytnou součástí složitého procesu výchovy člověka od nejrannějšího věku. Od klína mateřského. Od náruče, která ze všeho nejvíce se bojí prázdnoty vychladlého hnízda. Která ví, že zázrak na louce krásy je láska. Z ní roste i první krása dítěte. Neopakovatelná. Nenahraditelná. Z krásy drobných věcí a prchajících chvil roste umění. Z krásy drobných věcí a prchajících chvil roste i krásný člověk. Člověk, kterému už od dětství narůstala krása v očích i dlaních. V stálém hledání onoho latentního doprovodu, který s ním uléhal na polštář, zapadal do hvězdné noci a vzňal se s úsvitem v nové harmonii. Stal se trvalým druhem jeho dní. Stal se druhem jeho života. Života umění. Umění života.
Je to zvláštní, že musíme o tom psát. Vždy znovu. To asi proto, abychom si jednou doopravdy řekli, že cesta za krásou nemusí být sváteční výlet. Pohled, úsměv, barva, tón, slovo, pohyb. Květ a zem. Melancholie večerů. Záře jiter. A radost dnů.